Squatting
Squatting
Squatting - anglický slovník nám nabízí dva významy- sezení na bobku či usazování se bez práva, squater je buď nezákonný farmář, samozvaný nájemník či australský pěstitel ovcí. Prvními squatery byli lidé zakládající farmy na dosud neobsazeném území v Severní Americe v 19. století. Novodobý squatting je nelegální obsazování domů. Jeho ideový základ vychází z přesvědčení, že počátky útlaku a nesvobody jsou spojeny s okamžikem, kdy si člověk označil kus země a prohlásil ji za svůj majetek.
Jeho historie
Squatting vzniknul v průběhu vývoje punkové kultury, jejíž první vlna zasáhla v 70. letech Velkou Británii. Základem punkové kultury byl nový hudební styl zvaný punk - rock. Šlo o jednoduchou, tvrdou a rytmickou hudbu s výraznými údernými texty, vyjadřující pocity a vystupující proti nespravedlnosti společenského systému, volající po anarchii a propagující anarchistické názory. Jádrem rodících se komunit byli právě příznivci hnutí punk, kteří obsazovali různé zchátralé objekty. Postupem času se osazenstvo squatů obměňovalo, k punkerům se přidávali i stoupenci dalších alternativních stylů života.
Squat vzniká nelegálním obsazením neobydlené a nevyužívané nemovitosti skupinou většinou mladých lidí. Na rozdíl od bezdomovců poté zahájí vyjednávání s majitelem nemovitosti o tom, co bude dál. Squatteři často majitelům nabízejí vybudování soběstačné kulturní jednotky, která udrží nemovitost alespoň v „nezchátralém" stavu.
V České republice je squatting poměrně novým jevem. Podobně jako mnoho dalších subkultur se objevil až po revoluci na počátku devadesátých let. Od roku 1990 došlo na území České republiky k obsazení více než třiceti objektů. K dvanácti případům došlo v Praze, k pěti v Brně, k šesti ve Východních Čechách, po jednom pokusu v Teplicích, Karlových Varech, Bohumíně a Plzni. Většina squatů byla brzy zlikvidována, nejčastěji za asistence policie a státních orgánů. Výjimku tvoří v Praze především Milada, Ladronka, Sochorka a Zenklovka. V Trutnově pak hotel Varšava, v Brně Nová Zahrada.
Ve všech těchto objektech nešlo o pouhé individuální řešení bytové situace, ale především o snahu vytvořit zázemí pro kulturní a sociálně-politické aktivity. Zejména v těchto squatech vznikly funkční komunity lidí schopných se skutečně smysluplně o obsazené budovy starat a využívat je.
Kdo jsou squatteři ?
Existují čtyři skupiny lidí, kteří obsazují neobydlené, chátrající domy – bezdomovci, kteří tak hledají přechodné útočiště, narkomani za účelem nerušeného braní drog, nemajetné rodiny řešící tímto způsobem svou slabou sociální situaci a squatteři jako takoví. Od předešlých skupin se squatteři liší především tím, že squattingem pouze neřeší svou bytovou situaci, ale hledají tak způsob, jak se aktivně vymezit vůči společnosti.
Existuje mnoho příčin, které mladého člověka řešícího své vlastní problémy a utvářející si svůj světonázor vedou ke squattingu. Motivace každého squattera je různorodá, některé pohnutky však lze zobecnit. Squatting může být řešením bytové situace – reakcí na rostoucí ceny bydlení ve městech. Někteří lidé mají potřebu aktivně se účastnit subkulturních aktivit, podílet se na vytváření alternativního proudu, který je v opozici k majoritnímu stylu života, vymezovat se vůči konzumnímu životu, zkrátka žít úplně jiným způsobem.
Pokud se rozhodnete bydlet ve squattu pravděpodobně také proto, že zastáváte stejné hodnoty a etické normy jako ostatní obyvatelé domu. Chcete upozorňovat na problematickou bytovou situaci, na touhu po svobodě, po nekonformním životě či vytvářet alternativu k hodnotovému žebříčku většinové společnosti.
Squatty praktikují komunitní způsob života, kde má zároveň každý jedinec své soukromí. Dnes je tendence navzájem se sobě odcizovat, ale squatteři například pořádají společné večeře, ke kterým se schází obyvatelé celého domu. Každý squat je samozřejmě něčím specifický, v každém fungují nějaké společné vztahy, přesto se dá říci, že cíleným obsazováním domů vzniká okruh lidí, kde funguje v plné míře princip solidarity. Boj o jeden squat je zároveň bojem o osud všech ostatních. Lhostejnost tu nepřichází v úvahu.
Squatting v Čechách
Je nutné zde poukázat na to, že ukotvení squattingu je v českém právním systému nedokonalé – slovo „squatting“ se v legislativě vůbec nevyskytuje. Z právního hlediska je squatting považován za obsazení cizího majetku, a proto byl vždy nelegální. Navíc tento fenomén upravuje zákon z roku 1961, kdy alternativní hnutí squattingu ještě vůbec neexistovalo. Jaký lze tedy ke squattům ze strany měst zaujímat vztah? Můžou se policejně vyklízet, tolerovat jejich činnost, ale ne na základě právního systému, částečně či úplně je legalizovat (udělat z nich občanská sdružení apod.) nebo je dokonce podporovat jako například v Kodani. Důsledky represivních zásahů jsou různé – squatteři často obsazují další objekt a s novou energií zakládají centra alternativní kultury nebo na svou činnost rezignují – ale nic z toho squatting hlouběji neřeší.
Kdyby byl squatting v našich podmínkách více rozšířen, města by k němu byla nucena zaujmout konkrétní stanovisko. Nejdříve by se muselo squatterství definovat a upřesnit, co pro město znamená – atrakci pro turisty, alternativní protipól většinové kultury, který podporuje kulturní mnohovrtsevnost nebo pouhý problém. Squatteři jsou dnes schopni provozovat svá kulturní centra z vlastních finančních zdrojů, takže by města nemusela do
jejich chodu po zlegalizování mnoho investovat, ale tím že by je alespoň z části podpořila, dala by jim šanci své aktivity rozvíjet.
Jak už bylo řečeno, v této době není squatting masověji rozšířen, ale o kulturní zázemí, které zde vytvořil, bychom neměli přijít. Mladým lidem dává možnost realizovat se jiným způsobem. Z hlediska sociální problematiky by proto bylo záhodno mít v zásobě různé nerepresivní formy řešení a uplatňovat je již v současné době. Dlouhodobým řešením není ani tak podpora squattingu, ale celková sociální a bytová politika směřující k výstavbě dostupného bydlení. Zároveň v kulturní sféře vytvořit prostor pro svébytné alternativní kulturní aktivity, nikoliv pro kulturu a životní styl akceptovaný majoritou.
Historie některých squattů v Čechách
Poprvé došlo k nelegálnímu obsazení nevyužívaného domu v roce 1990. První vlaštovkou v tomto směru byl dům U divého muže na Praze 1. Ten měla od ministerstva vnitra legálně pronajata Linhartova nadace a dům sloužil jako alternativní centrum. Pořádaly se zde koncerty, výstavy, divadelní představení, autorské večery. Nájemní smlouva vypršela 30. listopadu. Od té doby tak z domu vlastně byl squat, protože lidé z Linhartovi nadace ho odmítali vyklidit. 11. ledna 1990 budovu obklíčila policie a byly odpojeny veškeré přípojky. Obyvatelé domu, lidé z okruhu starého undergroundu a disidentů a jejich příznivci, zejména anarchisté, se chystali na okupační stávku. Předáci nadace však nakonec policii ustoupili a dům vyklidili.
Za skutečný začátek “opravdového squattingu” se pak považuje obsazení jednoho z domů ve vyklizené pražské čtvrti Buďánka. K tomu došlo v květnu roku 1991, v březnu roku 1992 však byl dům vyklizen a čtvrť chátrá do dnes.
Během listopadu a prosince pak došlo k pokusu obsadit opuštěný dům také v Teplicích. Anarchisté z Teplické autonomní skupiny zde vydrželi asi měsíc, pak byli vyklizeni policií. Téměř ihned dům znovu obsadili, aby 28. prosince byli vyklizeni definitivně.
K prvnímu vážnému pokusu došlo na jaře 1990. Několik anarchistů, mezi nimi i ti, jenž se pokusili o obsazení domu na Buďánce , tehdy obsadilo činžovní dům v ulici Plukovníka Sochora na Praze 7. O dva roky později z domu odešli poslední legální nájemníci a dům byl zasquattován celý. Postupem času se stal základnou pro pražské anarchistické hnutí, konaly se zde přednášky, fungovalo zde infocentrum, proběhlo několik výstav, koncertů atd. Pořádalo se zde také několik mezinárodních anarchistických setkání. Squat byl kromě městských úředníků trnem v oku také fašistům, kteří squat často napadali. K nejvážnějšímu útoku došlo na konci roku 1992, kdy fašisté ruku v ruce s policií prolomili obranu Sochorky a dům vyklidili. Po několika měsících však dochází k znovuobsazení a dalšímu rozvíjení anarchistických aktivit. Squatteři čelili několika dalším pokusům o vystěhování, zároveň se však intenzivně snažili squat legalizovat. V domě sídlila redakce anarchistického časopisu A-kontra, později zde dokonce byla umístěna vlastní tiskárna, kde se kromě A-kontra tisknulo i množství další anarchistické literatury, letáky, plakáty. Snaha o legalizaci squatu nakonec slavila částečný úspěch a radnice Prahy 7 poskytla squatterům prostor v ulici Za papírnou, kde mělo být realizováno Centrum pro svobodné vzdělávání. Squatteři se přestěhovali do nových prostor, přestal ale vycházet první novodobý český anarchistický časopis A-kontra.
Na “Papírně” si zřídil kancelář HOST (Hnutí občanské svobody a tolerance), zabývající se monitoringem fašistických aktivit a podporující odpůrce povinné vojenské služby. Někdy v roce 1999/2000 však v HOSTu došlo k rozkolu a ten se odstěhoval do nových míst. “Papírna” byla dále obydlena víceméně nepolitickými punkery a až do roku 1998 se zde neděly žádné politické aktivity. Na konci tohoto roku bylo po třech letech obnoveno vydávání anarchistického časopisu A-kontra, jehož redakce se zde usídlila.
Na Papírně byla též umístěna tiskárna, kde se tiskl jak časopis, tak některé letáky a plakáty na punkové koncerty. Konalo se zde i několik koncertů benefičních na A-kontra.
Zázemí Papírny začal využívat i kolektiv Food not bombs, který tam připravoval jídlo pro bezdomovce a skladoval své vybavení. 27.září se v rámci akcí proti summitu MMF a SB konal koncert skupiny Blackfire. Na podzim roku 2000 se v prostorách redakce A-kontra konalo celorepublikové setkání anarchistických aktivistů. V březnu roku 2001 došlo k rozkolu mezi “majitelem” Papírny a zbytkem redakce A-kontra a redakční kolektiv z Papírny odešel, její prostory však byly některými anarchisty nadále využívány jako zázemí pro pořádání různých akcí apod. Zkoušel tam také anarchistický samba-band. Poté, co Papírně vypršela nájemní smlouva, byla vloni po několika výzvách ze strany radnice téměř bez odporu vyklizena.
Ladronka byla bezpochyby nejznámějším českým squatem. Obsazena byla lidmi z Anarchistické federace 3.září 1993. Několik let nevyužívaný zchátralý statek uprostřed parku se zdál jako stvořený pro ideu Autonomního sociálně-ekologického centra. Asi deset lidí, mnoho z nich se zkušenostmi z předchozích pokusů o squatting i ze zahraničních, již zavedených obsazených domů, provedlo na domě nejnutnější úpravy a po čtrnácti dnech uspořádalo první výstavu. Na konci října pak první ročník dvoudenního festivalu, který se později stal tradicí. Brzy byla vytvořena petice za záchranu Ladronky, kterou podepsalo asi 800 lidí. Tím začala nekonečná série dohadování s úřady a majitelem objektu, firmou Trade center, která si statek vyhlédla jako místo na vybudování luxusního hotelu. V prvním čtvrtletí roku 1995 Ladronka byla téměř na pokraji vyklizení. Nájemní smlouva, kterou Ladronkáři podepsali se zástupci města v červnu 1994, byla k 1.březnu vypovězena. V reakci na to se rozjela mohutná a dosud nevídaná kampaň. Praha byla oblepena plakáty, rozšiřovali se letáky a konaly se veřejné diskuse. Za jediný měsíc se pod peticí na podporu projektu sociálně-ekologického centra sešlo přes 2.000 podpisů a podporu obyvatelům squatu vyjádřili i obyvatelé okolních domů. Proběhla solidární demonstrace s účastí cca 500 lidí. Kampaň nakonec byla vítězná a firma pod tlakem veřejnosti od svého záměru ustoupila. Ladronka se samozřejmě nevyhnula policejním raziím. Jedna z největších proběhla v lednu 1995, kdy byl celý dům prohledán, zabavena byla spousta anarchistických tiskovin, rozbito nějaké vybavení a ukradena finanční hotovost. Na začátku roku 1997 byla Ladronka prodána firmě Santé, která zde chtěla vybudovat luxusní kliniku pro horních deset tisíc. V roce 1997 se však také stalo něco jiného, možná závažnějšího. Ladronka pomalu ztrácela svůj politický náboj, přestal zde fungovat infoshop a pořádali se pouze koncerty, které postupem času stále více nahrazují apolitické technoparty. Někteří lidé v tom vidí začátek konce. V březnu roku 1999 byla u soudu podána žaloba na vyklizení Ladronky. Její obyvatelé se pokoušeli o vyvolání kampaně, která však ani zdaleka nedosáhla intenzity té z roku 1995. Za dobu své existence si Ladronka vybudovala poměrně slušné jméno, jak v Česku tak i v zahraničí. Ladronce se tak dostalo i mezinárodní podpory, ať už formou podpůrných prohlášení či demonstrací před ambasádami ČR. Avšak odpolitizování Ladronky pokračovalo. Její obyvatelé během masových zářijových demonstrací proti MMF a SB zaujali podle některých až kolaborantský postoj a od akcí se veřejně distancovali. Podle mnohých anarchistů již Ladronka neměla s politickým squattingem nic společného a šlo spíše o “klub, který neplatí nájemné.” Totální konec Ladronky nastal 9. prosince 2000. V sedm ráno přijel ke statku místní radní, městská policie a také zásahová jednotka. Pod záminkou nelegálního připojení k elektrickému rozvodu byly beranidlem rozraženy vstupní dveře domu. Čtyřem obyvatelům se povedlo utéct na střechu. Policie čekala na příjezd hasičské plošiny a zatím začala vynášet majetek squatterů do přistaveného stěhovacího auta. Po dotazu squatterů vyšlo najevo, že policie neudělala soupis majetku, což podle českého práva při takovéto akci musí. Proč, vyšlo najevo po chvíli – cenné věci zmizely v autech policistů. Hodnota postrádaných věcí šla podle squatterů do desítek tisíc korun. V průběhu dopoledne se na solidární spontánní demonstraci před Ladronkou sešlo na sto lidí. Ti byli po symbolickém pokusu zamezit vystěhování napadeni zásahovou jednotkou a vytlačeni. Čtyři poslední obyvatelé ještě týž den kvůli mrazivému počasí ze střechy slezli. Po vyklizení se ještě konalo několik narychlo svolaných demonstrací a pochodů s poměrně dobrou účastí (několik stovek lidí) a squatteři se pustili do zdlouhavých a nesmyslných právních tahanic o platnosti výpovědí a soudních příkazů. Solidární akce se konala také v Brně, kde byl na hodinu symbolicky obsazen vchod na brněnský magistrát.
Milada je v současnosti jediným fungujícím squatem v Čechách. Tato třípatrová vila stojí vedle vysokoškolských kolejí nedaleko vlakového nádraží Holešovice a obsazena byla na prvního máje 1998 členy a lidmi z okolí Československé anarchistické federace. Tato vila má jednu legální zvláštnost – není zanesena v katastru nemovitostí, protože měla být kdysi zbourána. Papírově tak vlastně neexistuje. Squatteři uzavřeli dohodu s majitelem pozemku, kterým je Ústav pro informace ve vzdělávání, který spadá pod ministerstvo kultury. Podle dohody směli dům využívat za podmínky, že zde nebudou provozovat žádnou kriminální činnost. Několik dní po obsazení došlo k první policejní razii, zejména z iniciativy protiextremistického oddělení. Všichni lidé nacházející se v domě byli odvezeni k výslechu, policisté zničili praky, zabavili dvě plynové pistole a teleskopický obušek a ukradli několik osobních věcí. Docházelo k dalším raziím, například před Local street party v roce 1998 atd.
7. října došlo k pokusu o vyklizení. Squatteři však byli na tuto variantu připraveni. Mezi druhým a třetím patrem vybudovali barikádu, jenž zdržela policii o dobrých 20 minut. Pět aktivistů se mezitím stáhlo na střechu, dva byli zatčeni v budově.
Police přešla do fáze obléhání. Na squattery na střeše byl vyvíjen těžký psychický i fyzický nátlak. Zásahová jednotka při zásahu rozbíjela tašky okolo aktivistů sedících na střeše. Po slibu, že pokud slezou, nebudou nějak trestně stíháni, slezly ze střechy dvě dívky. Okamžitě byly zatčeny a obviněny. Jeden z aktivistů byl lapen soukromou bezpečnostní agenturou, když se pokusil z jednoho z pokojů odnést transparent. Policie od Milady odjela 10. října odpoledne a u budovy zůstala pouze najatá soukromá bezpečnostní agentura. Večer k budově přišlo několik neonacistů. V okolí squatu se však neustále pohybovali desítky jeho obránců a došlo k několika incidentů mezi nimi a členy bezpečnostní agentury. Squatterům se naštěstí dostalo podpory od studentů. Z okna z naproti stojících vysokoškolských kolejí byla v průběhu noci z 9. na 10. na střechu Milady spuštěna lanová dráha, po které se na střechu spustil další aktivista s jídlem, pitím a spacími pytli. Členové bezpečnostní agentury se snažili na slaňujícího aktivistu zaútočit, byli však sami napadeni ze strany asi 50ti přítomných obránců squatu, tábořících zde od vyklizení. Lanovka musela být druhý den pod pohrůžkou vyhození z koleje odstraněna. To již nikomu nevadilo, neboť slanění na střechu byla příslovečná poslední kapka a zástupce majitele objektu ochranku odvolal. Milada tak žila a žije dál. Během pokusu o vyklizení však byla velká část věcí zničena nebo rozkradena, navíc přicházela zima. Milada se však vzpamatovala a pomalu začala rozvíjet kulturní i další aktivity. Konalo se zde spousta hudebních koncertů, proběhl squatterský festival, výstavy. Fungoval i bar s infoshopem, prostor na schůze dostalo i několik anarchistických skupin včetně iniciativy Food Not Bombs. Milada poskytla i zázemí pro přípravu protestů proti MMF a SB, dokonce tam proběhl i veřejný medický trénink. Její obyvatelé se vypořádali i s opakovanými útoky fašistů.
Další pokusy mimo Prahu
Mezi další významné pokusy o squatting patřila squat Nová zahrada v Brně, i přes to, že trval pouhé tři měsíce (20.8. – 11.11.1997). Objekt byl opět obsazen s ideou “ekologického, kulturního a ekologického centra”. Po nejnutnějších opravách, na kterých se aktivisté opravdu nadřeli, neboť Nová zahrada byla v dezolátním stavu, uspořádali squatteři několik kulturních akcí s pozitivním ohlasem. Poté došlo k velice brutálnímu pokusu o vyklizení Městskou policií, jejíž příslušníci zasahovali bez čísel a maskováni kuklami. Squatteři byli krutě biti, museli několik hodin ležet na studené zemi jen ve spodním prádle, policisté na ně mířili nabitými zbraněmi. Několik jich bylo zkopáno, spousta věcí bylo ukradeno – kromě jiných například horská kola. Veškeré vybavení squattu bylo zničeno a obyvatelé byli pod pohrůžkou smrti odrazováni od stížností. Při dalším útoku policisté nahnali všechny obyvatele squatu do jedné místnosti a hodili tam slzný granát. Při finálním vyklízení pak policisté použili dokonce i vrtulník. Trestnímu stíhání squatteři unikli díky amnestii. Proti vyklizení squattu se pak konala demonstrace s účastí několika stovek lidí.
Kromě toho bylo podniknuto mnoho pokusů menšího rozsahu. Například v roce 1993 byl na dva měsíce obsazen hotel Varšava v Trutnově, kde mělo být vybudováno autonomní centrum. Po vyklizení byl dům znovu obsazen. Dalšímu vyklizení se squatteři ubránili barikádami, ale nakonec byl hotel vyklizen pomocí hasičských vozů. Pět dní před vyklizením se v Trutnově konala demonstrace proti vyklizení s účastí asi 60 lidí.
Od vyklizení Ladronky došlo pouze k jednomu vážnějšími pokusu o obsazení: Skupina lidí v létě 2002 na krátkou dobu obsadila vilu Šafránka , kde uspořádala několik kulturních akcí, ale velmi brzy byla po krátkém odporu vyklizena. Poté se v Praze po dva roky konal jednodenní multikulturní festival „Squattek“, konaný v obsazeném nevyužívaném domě (na Cibulce, respektive Šafránce). Kladl si za cíl alespoň touto formou upozornit na společenské problémy, na které jinak poukazuje „plnohodnotný“ squatting. Ten tak v Česku přežívá pouze v podobě stále fungující Milady.
Závěr
Fenomén squattingu se v každém ohledu dá hodnotit pozitivně jako jedna z forem občanské neposlušnosti. Za zvlášť důležité se dá považovat to, že ve světě ovládaném tzv. "volným trhem," odcizujícím a deformujícím mezilidské vztahy, vznikají spontánně ve squaterských iniciativách komunity, hledající jiné formy soužití a organizace než jakými jsou ty, které panují ve většinové společnosti. Příklady Ladronky, Milady, Zlaté Lodi a dalších jsou zároveň ukázky fungujících ostrůvků alternativy, které začínaly z ničeho a přesto se jim podařilo své zdánlivě "utopické" představy alespoň částečně zrealizovat. Zároveň s tím se squaty staly pro své obyvatele skutečnou "školou." Např. většina squaterů z Ladronky je aktivní i dnes, někteří provozují infokavárnu Utopie, nebo další infocentrum v Sochařské ulici, popř. pracují jako streetworkeři atd...
Squaty se též stávají součástí spontánního antifašistického "hnutí" (dá-li se to tak nazvat). Aktivity s touto tématikou nebo etnické večery bývají do programů zařazovány dost často a některé squaty se proto staly i terčem fašistických útoků.
Do postavení "squaterů" se ovšem dostávají i lidé slabších sociálních vrstev, kteří nejsou schopni vzhledem k stoupajícím životním nákladům a nezaměstnanosti platit nájemné.
Bylo by chybou ale zaměňovat squatting s jakousi „bezdomoveckou kolonií“ či útočištěm drogově závislých. Squatting má své přínosy, ale také mnoho odpůrců.
Mezi hlavní přínosy patří : upozorňování na sociální problematiku a otázku lidských práv; vytváření menšinové kultury; přínos pro alternativu, alternativní myšlení; vyvažování většinové konzumní kapitalistické společnosti; setkávání lidí z různých směrů a kultur; důraz na vlastní odpovědnost a samosprávu; udržování opuštěných budov.
A mezi hlavní argumenty odpůrců squattingu patří : porušování zákona; neuznávání norem společnosti a nedotknutelnosti soukromého majetku; squaty jsou považovány za hnízda extremismu, což je často účelovým vysvětlením pro aktivity nekonformních a často anarchistických skupin, které squatují; drogy, ačkoliv v organizovaných squatech se tvrdé drogy vyskytují jen zcela vyjímečně. Skupiny narkomanů zpravidla nesquatují ve smyslu squattingu pojímaného jako organizovaná a uvědomělá činnost; černý odběr energie, který je dán přirozeně nemožností získání legálního odběru za situace, kdy squateři nejsou právně vlastníky, ani uživateli objektu; blokování celkové rekonstrukce či komerčního využití objektu.
